August Sedláček

Život a dílo Augusta Sedláčka (1843–1926)

August Sedláček se narodil 28. srpna 1843 v Mladé Vožici, kde také začal chodit do školy, v roce 1850 se jeho rodina přestěhovala do Počátek, a poslední roky tehdejší hlavní školy Sedláček absolvoval v Jindřichově Hradci. Poté začal studovat na gymnáziu v Jihlavě, odkud přestoupil na gymnázium do Písku, kde v roce 1863 maturoval. V letech 1863–1867 studoval na filosofické fakultě pražské univerzity – ve svých Pamětech zmiňuje přednášky historiků zvučných jmen: Václava Vladivoje Tomka, Antonína Gindelyho, Konstantina Höflera, archeologa Jana Erazima Vocela a klasického filologa Jana Kvíčaly. Více než kdo jiný však pro Sedláčka v počátcích jeho dráhy učinil Josef Emler – právě on mu otevřel dveře ke studnici pramenů klíčových stejně pro dějiny české šlechty jako historickou topografii, totiž k deskám zemským i dvorským, jakož i k materiálu listinnému.

Po více než tři desetiletí, jež leží mezi ukončením univerzitních studií a penzionováním, byl Sedláček středoškolským profesorem dějepisu (zpočátku též latiny, češtiny a němčiny). Prvních několik let působil ve východních Čechách – v Litomyšli (1867–1869) a v Rychnově nad Kněžnou (1869–1875), poté plné čtvrt století v Táboře (1875–1899). V roce 1871, kdy vyučoval v Rychnově, pojal za manželku Ernestinu Hlavatou, s níž se po pár letech odstěhoval do Tábora. Bezdětné manželství ukončila Ernestinina smrt roku 1899, z níž se Sedláček jen těžko vzpamatovával.

Požádal o penzionování a přestěhoval se do Písku, zjevně milovaného města svého mládí, v němž žil až do smrti. Na sklonku života se znovu oženil – jeho druhou ženou se roku 1922 stala učitelka Tereza Barcalová. Ani pragmatický podtext tohoto kroku, jímž se sám Sedláček netajil, nemění nic na skutečnosti, že šlo o velmi pěkný vztah založený na duchovní spřízněnosti a ze strany manželky i obdivu, jenž nevymizel ani po desítkách let, když sepisovala své vzpomínky na Sedláčka. Tereza mu byla skutečnou oporou v posledních letech života a Sedláčkův vztah k ní neokázale, ale zcela zřetelně odrážejí dedikace jeho pozdních děl, svědčící právě jí. August Sedláček zemřel po krátké nemoci 15. ledna 1926 a byl pohřben na píseckém hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice (ačkoli hřbitov byl zrušen, Sedláčkův náhrobek zůstal zachován).

Na poli historické práce – jakkoli paradoxně to může znít – byl Sedláček de facto soukromník, nikdy nepožíval výhod zázemí renomované instituce a živobytí mu zajišťovala učitelská profese; placených dovolených a subvencí na studijní cesty (do archivů domácích i zahraničních, stejně jako po hradech a tvrzích) bylo spíše pomálu a většinu nákladů byl nucen hradit ze svého. Nejen při pohledu na úctyhodnou Sedláčkovou osobní bibliografii, ale i při četbě jeho Pamětí uvědomíme si plně, nakolik bylo jeho životní dílo výsledkem obrovské píle, houževnatosti, odříkání a také velmi výrazně cílevědomosti, s níž k dějepisné práci přistupoval již od studentských let. První významnější publikace připravuje okolo 25. roku svého života (výsledkem byla edice berního rejstříku z roku 1615 a dvojice městských monografií, vydaná na počátku 70. let). Již v dobách svého působení ve východních Čechách pak započal s přípravami prvních svazků svého životního díla – Hradů, zámků a tvrzí království Českého (první díly vyšly tiskem v letech 1882 a 1883, tedy v době, kdy Sedláček byl již dávno v Táboře, ovšem příznačně se jednalo o východočeské Chrudimsko a Hradecko). Jako životní dílo můžeme Hrady označit nejen s ohledem na rozsah (15 dílů, pokrývajících celé území dnešních Čech vyjma Chebska), ale i s přihlédnutím ke skutečnosti, že poslední díl vyšel těsně po Sedláčkově smrti (1927).

Práce na jednotlivých svazcích Hradů přiváděly Sedláčka k řadě dílčích otázek, z nichž mnohé zpracoval formou samostatných pojednání – velkým dílem se jednalo o záležitosti genealogické, heraldické a topografické (místní jména, pomístní jména, lokalizace zaniklých středověkých vsí apod.). Spolu s Martinem Kolářem (a po jeho smrti roku 1898 sám) Sedláček průběžně psal monografie jednotlivých panských a rytířských rodů – tak jak vycházely jednotlivé svazky Ottova slovníku naučného (1888–1909). Ve všech případech se opíral o pramenné podklady uložené ve svých kartotékách – jen ony mu umožnily v limitovaném čase připravovat nová a nová hesla, přitom z velké části založená na základním výzkumu. Totéž pak platilo o jeho souběžně vydávaném Místopisném slovníku historickém království Českého (po sešitech vycházel v letech 1895–1908 a celkově přesáhl 1000 tiskových stran).

Sedláčkův zájem o historickou geografii a topografii měl ovšem širší rozměr – sahal od popisů hranic mikroregionálního měřítka až po studium územněsprávního vývoje na úrovni historických krajů a zemí; pozornost Sedláček věnoval průběhu krajských i zemských hranic, již v 70. letech 19. století sledoval vývoj historické hranice mezi Čechami a Vitorazskem, aniž mohl tušit, že o řadu desetiletí později dojde tato problematika svého aktuálního rozměru v podobě přivtělení části historického Vitorazska k nově vzniklé Českolovenské republice (a v té souvislosti byl dávný Sedláčkův spis znovu vydán). Základní práce z hlediska vývoje zemských hranic se objevují již v 90. letech 19. století, knižní syntéza pak přichází až roku 1921. Málo známou součástí Sedláčkovy práce byly rekonstrukční mapy – důvodem je snad i to, že jen zlomek z nich byl publikován tiskem, ovšem v pozůstalosti i dalších archivních fondech se najdou poměrně početné doklady toho, že zvláště rekonstrukce průběhu hranic, stejně jako územněsprávních a majetkových struktur si Sedláček pro přehlednost často vedle formy textové (popisy, výčty) zaznamenával i kartograficky (i když leckdy se nejednalo o kartograficky přesná díla, jako spíše o náčrtky).

Do 20. let 20. století pak vedle syntézy O starém rozdělení Čech na kraje (1921) spadá i několik dalších knižních publikací – Sedláček sám o nich v Pamětech mluví jako o dávných záměrech, jež na sklonku života dovádí ke konci, tedy ke knižnímu vydání. Jen o rok dříve vyšla Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy (jako celek podnes nepřekonaný soubor s evidencí pramenných dokladů pomístních jmen v Čechách cca ve 13.–18. století), a zakrátko následovaly další dvě rozsáhlé materiálové sbírky – základní pramenný korpus k historické metrologii (Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, 1923) a roku 1925 druhý díl Českomoravské heraldiky (jestliže první, Kolářův, který Sedláček z pozůstalosti upravil a připravil k vydání, byl strukturován dle jednotlivých erbovních znamení, základem druhého je seznam rodů a výklad vývoje jejich erbů doprovozený obsáhlým soupisem nobilitačních listin, jejichž součástí býval popis uděleného či polepšeného erbu).

Poněkud ve stínu všeho ostatního díla zůstává Sedláčkova činnost editorská – ačkoli i na tomto poli vykonal mnohé. Patrně nejznámější je jeho regestář Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480 (1914), ovšem celá řada drobných edic se vedle toho objevila časopisecky – k dějinám lokálním (např. listovní paměti k táborským dějinám), stejně jako nadregionálním (např. regesta i edice pramenů z olešnického archivu pánů z Kunštátu a Poděbrad, jejichž originály byly zničeny za 2. světové války), drobnými edicemi Sedláček doprovázel i rozličné stati – příkladem může být pojednání o Anežce z Rožmberka († 1488), sestře daleko proslulejší Perchty z Rožmberka (také její listy Sedláček vydal). Mnohé Sedláčkovi takříkajíc vyvstávalo pod rukama automaticky v průběhu pramenné excerpce – ukázkovým příkladem mohou být regesta listin a listů, evidovaných v Diadochu Bartoloměje Paprockého, z nichž již v 19. století bylo mnohé ztraceno (Sedláček regestář příznačně doprovodil i kritickým aparátem).

Zvláštní místo v rámci Sedláčkova díla náleží regionálním monografiím. Máme-li na mysli ony knižně vydané, konstatujeme, že se často odvíjely od autorových osobních vazeb – k raným počinům tak patří dějiny rodné Mladé Vožice (1870) anebo Rychnova nad Kněžnou (1871), místa učitelského působení. Dějiny Tábora bychom mezi Sedláčkovými pracemi hledali marně – Sedláček bral v tomto směru ohled na záměr svého táborského kolegy Martina Koláře, jenž však nebyl korunován konkrétním výsledkem. Naopak Sedláčkovy třídílné dějiny Písku (1911–1913), sepisované v době, kdy pořádal místní městský archiv, svými zhruba 1500 tiskovými stranami představují jedny z nejrozsáhlejších městských dějin u nás vůbec. Také poslední Sedláčkovo dílo (ponecháme-li stranou posmrtně vydaný 15. svazek Hradů) má těsnou vazbu k této oblasti: jde o Děje Prachenského kraje (1926), jehož byl Písek nejen součástí, ale dlouhodobě i centrem. Mezi drobnějšími Sedláčkovými pracemi najdeme regionálních monografií celou řadu – de facto jimi jsou stovky hesel v jeho Hradech, ale mimo to evidujeme řadu lokálních studií zaměřených na jednotlivé kláštery anebo i specifické sídelní komplexy, kde opět můžeme v pozadí tušit osobní vazbu (např. dějiny Kvěchovského mlýna, vydané přímo na mlynářovu objednávku). Ve dvou případech se Sedláček odhodlal k sepsání dějin panství – v obou případech to bylo na základě konkrétního podnětu a ani na jedno nevzpomínal právě v dobrém (Benátky nad Jizerou, Konopiště). S respektem se naopak zřejmě setkal u Karla (III.) ze Schwarzenbergu (1824–1904), jemuž dedikoval čtveřici rukopisných rekonstrukčních map územního vývoje panství Orlík a Zvíkov k polovině 14. století, po roce 1430, 1540 a 1620.

* * * * *

Sedláček byl pozitivistickým badatelem v nejlepším slova smyslu – velikost jeho díla nemohli nepřiznat ani ti, kteří si neodpustili ostentativní povzdechy typu „data, data, jen data“. Genealogie a heraldika, historická geografie a topografie, dějiny územněsprávních struktur a majetkové držby, pomocné vědy historické (v tomto směru vedle dominantní heraldiky a genealogie též sfragistika a diplomatika, ale i historická metrologie anebo numismatika), edice pramenů a regionální monografie. Pod tyto základní kategorie je možné zahrnout celkově mnoho tisíc tiskových stran Sedláčkových děl. Jejich autor se spokojil „poctivou řemeslnou prací“, neměl ambice – a z povahy díla namnoze ani reálnou možnost – hledat širší vývojové souvislosti, o evropských spojnicích pak vůbec nemluvě. I takové výtky se na Sedláčkovu adresu objevovaly. S okázalým opovrhováním „starožitnickým paběrkováním“ se občasně můžeme setkat dodnes – zpravidla kráčí ruku v ruce se sofistikovaně formulovanými paradigmaty (post)moderní vědy, pokusy o originalitu za každou cenu a koncepty (a texty) často jepičího života.

August Sedláček náleží k nemnoha českým historikům, jejichž jméno je dodnes známo i mimo úzký okruh historické obce. S mírnou nadsázkou řečeno, stačilo mu k tomu jediné dílo: jeho monumentální patnáctisvazkové Hrady, zámky a tvrze království Českého, jež minimálně v pohledu širší veřejnosti zastiňují vše ostatní. Skutečný rozsah Sedláčkova díla je zřejmý již jen z pohledu na jeho knižně vydané tituly, o mnoha desítkách statí, podobně jako Sedláčkovy knihy stále využívaných, nemluvě. Současně je zcela logické, že do obecného povědomí vešla právě a pouze ona „špička ledovce“. Ať již Sedláčkovo dílo vnímáme jakoukoli optikou, jedna obecně platná otázka se nabízí každopádně: pomíjivé a naopak trvalé v historikově práci.

Nakolik hodnotu a kvalitu skutečně prověří jen čas, platí neúprosně – po Sedláčkových knihách a studiích saháme průběžně podnes. A je až s podivem, v jak dlouhé řadě případů nebyla Sedláčkova díla dosud překonána. Nemám tu na mysli nezbytně jen kapitoly a hesla z Hradů, event. hesla (namnoze velmi obsažná) věnovaná jednotlivým rodům na stránkách Ottova slovníku naučného, ale i obsáhlé materiálové soubory (především na poli heraldiky, ale i k otázce vývoje administrativního členění, historických pomístních jmen anebo historické metrologie). V 90. letech 20. století v reakci na dlouhodobou poptávku vyšly reprinty Sedláčkových Hradů (1993–1998), přičemž krátce poté se objevilo jejich digitalizované vydání na CD-Romu (2000), oba díly Českomoravské heraldiky (1996–1997) a Místopisný slovník historický království Českého (1998). Již v 70. letech a po roce 1990 opakovaně se objevila nová vydání Sedláčkovy Sbírky pověstí historických lidu českého (naposled roku 2013 – pod názvem Historické pověsti lidu českého), a také některé jeho regionální monografie, dnes již hůře dostupné, byly otištěny formou reprintu či ve výboru. Za ediční počin svého druhu velmi málo obvyklý, odrážející určitý „sedláčkovský kult“, můžeme označit reprint Pamětí z mého života; doplněný o vzpomínky jeho druhé ženy Terezy.

Vědecká pozůstalost Augusta Sedláčka (resp. její výrazně většinový díl, včetně odborné části osobní knihovny) je uložena v Historickém ústavu Akademie věd ČR, v. v. i. (Praha), nástupnické organizaci Státního ústavu vydavatelského (zal. 1921), jemuž ji stihl svěřit do péče ještě sám Sedláček. Jedná se o unikátní typ pozůstalosti, a to jak charakterem, tak i rozsahem – zahrnuje Sedláčkovu pramennou dokumentaci, postupně vznikající v průběhu několika desítek let aktivní činnosti v oboru. Sestává z více než 400.000 lístků v abecedně strukturovaných kartotékách genealogických (šlechtické rody – společně pro Čechy i Moravu) a topografických (lokality – pro Čechy a Moravu odděleně), důmyslným systémem revokací propojených s více než 150 sešity, v nichž jsou obsažena jak regesta a excerpta z pramenů, tak i přípravné materiálie (dějiny hradů, šlechtických rodů, krajů, rekonstrukční mapy apod.). Podobně jako Sedláčkova tištěná díla, jsou i jeho podkladové zdroje podnes intenzivně badatelsky využívány. Dokladem toho jsou Sedláčkovy erbovní sešity, jež formou vědecké edice (s bohatým komentářem a standardním aparátem) okolo přelomu tisíciletí připravil k vydání Vladimír Růžek.

Projekt „Kartotéky Augusta Sedláčka. Vývoj digitálních technologií ke zpřístupnění kartoték badatelů“ je zaměřen na stěžejní korpus v rámci Sedláčkovy pozůstalosti – korpus, na jehož záznamech (pochopitelně vedle vlastních děl Sedláčkových) bylo již v první polovině 20. století nemalým dílem vystavěno dnes již klasické (nepřekonané a i do budoucna stěží překonatelné) slovníkové dílo Antonína Profouse Místní jména v Čechách. V rámci obsáhlého souboru jak kartotéčních lístků tak i Sedláčkových sešitů jsou navíc opakovaně podchyceny (ať již v obšírných výtazích nebo minimálně v regestech) písemnosti, které byly později zničeny, případně jsou dnes nezvěstné. A nejde zdaleka jen o drobnosti: s přihlédnutím k archivním ztrátám, k nimž ve velkém docházelo na sklonku 2. světové války (a to nejen na území Německa, ale i Polska a koneckonců i v samotné Praze při požáru Staroměstské radnice), jsou tak nejednou Sedláčkova excerpta tím jediným, co máme k dispozici. Nadčasový vědecký potenciál Sedláčkovy pozůstalosti i průběžný badatelský zájem o jednotlivé fondy (a zvláště pak kartotéky, umožňující rychlou a snadnou orientaci v materiálu) po několika letech úvah nad možnostmi zpřístupnění tohoto fondu široké veřejnosti vyústil v roce 2012 v návrh projektu, řešeného v rámci programu Národní a kulturní identity (NAKI), jehož garantem je Ministerstvem kultury. Do tohoto rámce totiž patří i z toho důvodu, že digitalizace kartoték je do budoucna současně i nástrojem ochrany tohoto unikátního souboru.

Robert Šimůnek